Nové trendy v léčbě ranné infekce

Infekce je hlavním faktorem, který vede ke stagnaci hojení rány. Všechny otevřené rány jsou kontaminovány mikroorganismy okolního prostředí. I když se infekce nevyvine u všech těchto ran, u pacientů se sníženou funkcí imunitního systému význam baktérií na spodině rány stoupá. Baktérie přítomné na spodině rány produkují mikrobiální toxiny a enzymy, které dále poškozují zdravé buňky tkání a narušují hojení. Negativní vlivy, které ve svém výsledku zpomalují hojení rány, mohou mít příčinu i v přirozených reakcích těla na poranění. Do procesu hojení zapojují leukocyty, které produkují enzymy podílející se na débridementu rány. Tyto působky mohou ale zároveň poškozovat zdravé tkáňové buňky.

Cílem prevence a zvládání ranné infekce je zajistit to, aby byla obrana hostitele schopna potlačit růst a množení přítomných mikrobiálních patogenů. Jedním z prostředků k poskytování podpory hostiteli je použití "pasivních" antimikrobiálních mechanismů, které jsou významné v managementu mikrobiálního osídlení rány. Aktivně působící antimikrobiální látky jsou toxické pro přítomné mikroorganismy a mají na ně tzv. (bakteri)cidní (tj. ničící baktérie) nebo bakteriostatický (zastavují množení baktérií bez toho, aby je zničily) efekt. Mezi typické antisepticky účinné materiály patří krytí s obsahem stříbra, jódu, chlorhexidinu a octenilinu, PHMB apod. Bakteriostatický účinek může být ovlivněn jak vlastnostmi antiseptika, tak koncentrací jeho účinné látky. Začleněním antiseptika do struktury baktérie dochází k ireverzibilním změnám v oblasti její buněčné stěny, plasmatické membrány i vnitřních organel, které mají za následek jejich prasknutí, rozpad bakteriální buňky a uvolnění endotoxinů, které mohou prodloužit zánětlivou fázi hojení rány. Řada nových výzkumů odhalila fakt, že naprostá většina antiseptik působí zároveň cytotoxicky na tkáňové kultury fibroblastů. Při dlouhodobé aplikaci na otevřené rány tak mohou antiseptika indukovat stagnaci hojení.

Klinický výzkum se proto v poslední době soustředí na nalezení materiálů, které by omezovaly růst baktérií na nechemickém základě, například pomocí tzv. hydrofobní interakce. Hydrofobní vazba vzniká na základě přítomnosti molekul mastné kyseliny dialkylcarbamoylchloridové (DACC), která pokrývá povrch vláken krytí. Baktérie a houby na spodině rány, které mají přirozeně hydrofobní povrch, jsou vázány ireverzibilně fyzikálním mechanismem - hydrofobní interakcí - k vrstvě DACC na povrchu krytí a následně jsou odstraňovány z povrchu rány v průběhu výměny krytí při převazu. S každou výměnou krytí dochází k odstranění dalších bakterií ze spodiny rány spolu s krytím, čímž se trvale snižuje bakteriální zátěž rány. Riziko vzniku bakteriální rezistence nebo senzibilizace je minimalizováno, protože se do rány neuvolňují žádné aktivní sloučeniny. Tímto způsobem dokážeme také předejít uvolnění potenciálně škodlivých bakteriálních endotoxinů na spodinu rány, protože mikroorganismy jsou odstraněny celku a nikoli poškozené.

Strategie podpory hojení spočívá v zachování imunologické kontroly pacienta nad prostředím v ráně. Účinnost hydrofobní interakce při snižování mikrobiální zátěže na povrchu rány a při podpoře hojení byla prokázána in vitro a in vivo. Tímto krokem snižujeme riziko prodloužené zánětlivé reakce a zmenšujeme potenciál pro vznik rezistence. Jeho další výhodou je fakt, že neexistuje riziko toxického působení na zdravou tkán či systémové resorpce. Důležité je poznat, že "zabít“ baktérii v ráně není vždy nutné nebo žádoucí. Důvodem je možný vznik mikrobiální rezistence vůči antibiotikům či antiseptikům daný selekčním tlakem a tvorba bakteriálních toxinů, které mohou dramaticky narušit poměr mezi přínosem a rizikem topického použití antiseptik. Léčba ran technologií, která je schopna na sebe vázat bakterie (chytit ji), spíše než jen mikroorganismy zabíjet, představuje jasný odklon od dříve dodržovaných postupů k ovlivnění mikrobiálního osídlení rány.

Literatura: Chytit nebo zabít? Edukační příloha vydaná v roce 2011 ve spolupráci s BSN medical, British Journal of Nursing a British Journal of Community Nursing